Základy grafologie se vytvářely už dávno v letech starého Říma. Názor, že mezi rukopisem a vlastnostmi člověka existují zajímavé souvislosti, vyslovil už ve 4. stol. př. Kr. ARISTOTELES. Římský historik SUETONIUS se v 1.stol.př.Kr. zabýval rukopisem císaře Augusta. V 6 .stol .po Kr. už v Římě působili první soudní znalci písma.
Středověk nebyl obdobím, které by přálo jiným vědám , natož grafologii . Teprve renesance oživila zájem o vědeckou aktivitu v řadě oborů. V r. 1570 se ve Francii zakládá sdružení soudních znalců písma, povýšené Ludvíkem XV. na akademii. V r. 1622 vzniká malá, ale obsahem na tuto dobu velice moderní kniha o poznání povahy z písma. Vydal ji v Bologni profesor lékařství Camillo Baldo. Poukázal na skutečnost, že každý jev v písmu odpovídá své příčině a povaze pisatele. Baldovy postřehy se mohly stát už v 17.stol. základem vědecké grafologie, ale bohužel byly opomenuty. Písmem se zabýval také Švýcar Johann Kaspar Lavater, nebo Němec Johann Jacob Engel.
Kolem roku 1830 vzniká v Paříži škola výkladu písma, kterou vede abbé Flandrin. Shromáždil velice obsáhlou sbírku rukopisů, základní materiál pro výzkum. Flandrinův žák abbé Jean Hippolit Michon vydává knihu Systéme de grafologie, která vychází z poznatků sbírky Flandrina. Michon si také vychoval svého žáka, Julese Crepieux Jamina. Ten dosáhl světové popularity a vydal velkou řadu knih.
Koncem 19. stol. přechází iniciativa ve vývoji grafologie na německé lékaře, fyziology a psychology. Oproti francouzské škole ,která se koncentrovala spíš na problém co a jak se z psychiky člověka promítá do jeho písma, německá škola se důsledně a systematicky soustředila na problém, proč tomu tak je. Protože otázka po příčinách jevů je základní otázkou každé vědy, začíná tímto přesunem těžiště zkoumání vědecká éra grafologie, neodmyslitelná od psychologie výrazu.
V České republice se ve 20. století na vývoji grafologie podíleli např. Robert Saudek, Vilém Schonfeld, Josef Kubelka. V současné době Doc. PhDr. Jiří Kulka CSc , Jan Jeřábek a další.